Popis produktu

Publikace je druhým dílem historického vylíčení proměn akademického oboru dějiny a teorie umění v dnešní České republice a zabývá se dvaceti lety tzv. normalizace. Navazuje na první díl Dějiny českých dějin umění 1945–1969 / Dějiny umění slouží vědě o člověku (UMPRUM 2020). Na základě rozsáhlého archivního studia, čtení dobových uměleckohistorických publikací, pamětnických rozhovorů a v neposlední řadě i svých vlastních vzpomínek a zkušeností vykresluje autorka období, kdy čeští historici a historičky umění dosáhli dlouho připravovaných cílů svého oboru, avšak museli se potýkat s omezováním svobody vědeckého bádání i vysokoškolského studia a s nemožností volného cestování. Kniha poprvé představuje blízký pohled na navigování jednotlivců i celé oborové komunity v situaci napětí mezi každodenností, podvolením a vzdorem v intelektuální společnosti 70.–80. let. Tuto dobu autorka chápe jako „naši domácí postmodernu“, jež vedla k rozštěpení reality, které však neprobíhá podle konvenčního rozlišení dobra a zla. V neposlední řadě představuje kniha teoreticky podložený pokus, jak včlenit badatelský subjekt do studia soudobých dějin. Systematický i chronologický výklad nabízejí vhled do fungování infrastruktur humanitního vědeckého oboru a odhalují strategie vyrovnávání s cenzurou i dalšími omezeními. Kniha předkládá dramatické lidské příběhy rámované konfrontací s tajnou politickou policií a požadavkem na politickou konformitu prostřednictvím členství v komunistické straně. Na druhé straně zkoumá také zkušenosti autonomie a svobody na okrajích povoleného, zejména v samizdatové produkci, přičemž klade větší důraz na vnitřně svobodné jednání než na status oběti. Práce ukazuje tři roky přestavby, zvrat listopadové revoluce a překvapení následujícího roku 1990, přičemž nabízí podněty k tomu, abychom jej přestali zjednodušeně považovat za „rok nula“. Grafika Jan Čumlivski. Vychází za finanční podpory Grantové agentury ČR. Vydání české.