Popis produktu

V knize se pojednává o počáteční fázi působení 311.čs.bombardovací peruti v řadách jednotek Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, a to za časový úsek od května 1942 do června 1943, kdy doposud u peruti používané dvoumotorové bombardovací letouny Vickers Wellington Mk.IC či krátkou dobu nasazené stroje verze Mk.X nahradily moderní a lépe vyzbrojená letadla Consolidated B-24 Liberator, kterými byla naše jednotka posléze přezbrojena. Převedením z působnosti Bomber Command - Velitelství bombardovacího letectva RAF, mezi jednotky britského pobřežního letectva, se peruť bezprostředně podílela na bitvě o Atlantik. Tato bitva byla bezesporu nejdelší bitvou druhé světové války. Trvala pět let i osm měsíců a přímo ovlivňovala průběh válečných operací nejen na západní frontě v Evropě, ale i ve Středomoří a v Asii. Přestože se služba u pobřežního letectva velmi odlišovala od nočních bombardovacích náletů, nebyly dlouhé hlídkové lety nad nekonečnými mořskými pláněmi, kde každá vážnější porucha motoru mohla znamenat smrt, o nic méně náročné, nebezpečné a také o nic méně důležité. Boj s ponorkami nepřítele a hlídkové lety nad mořem nebyly ale jedinými úkoly jednotky i když tvořily asi 89 procent její operační náplně. Od začátku května 1942 do konce května 1943 - to jest v průběhu 170 operačních dní - nasadila 311.čs.bombardovací peruť do bojových akcí celkem 36 letounů Vickers Wellington (z toho 12 strojů, které již používala do dubna 1942) a ty se na uvedených bojových akcích podílely různou měrou. Osádky „třistajedenácté“ s nimi uskutečnily 809 bojových vzletů v celkovém počtu asi 6.935 letových hodin. Na jeden operační den připadá v tomto případě asi 4 až 5 nasazených letounů - 24 až 30 mužů výkonného personálu. Pro technické závady, nepříznivé počasí a další povětrnostní vlivy i útoky nepřítele nedosáhly letouny jednotky určeného cíle či splnění úkolu při 37 vzletech, což představuje 4,6 procent z celkového počtu. Vedle hlídkových letů a honby za nepřátelskými ponorkami bombardovaly osádky „třistajedenácté“ i určené cíle na pevnině, kterými byly přístavy – německý Bremen a zejména francouzské Bordeaux i La Pallice. S úspěchem útočily také na německá a italská hladinová plavidla - Blockade-runner´s, ozbrojené obchodní rychlé lodě, snažící se prorazit spojeneckou blokádu; vozící do přístavů německé Evropy nedostatkové suroviny jako kaučuk, tuky a vzácné kovy z oblastí jihovýchodní Asie a Japonska. Bojová činnost, jak uvedeno v případě soubojů s německými stihači, přinášela jednotce nejen vavříny, ale také dny plné smutku. Za sledované období se přihodilo vlivem činnosti nepřítele, ale i z různých dalších neoperačních příčin, celkem 49 mimořádných událostí, při kterých bylo zničeno nebo ztraceno 11 letadel, z toho 7 v boji, a 5 dalších letounů bylo vážně poškozeno. Při letecké službě zahynulo 39 Čechoslováků i 1 Brit (v přímém vzdušném boji pak zahynulo 25 československých letců) a 34 dalších letců utrpělo při této činnosti různě těžká zranění. Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operační akce, už se nikdy k peruti nevrátil. Moře jej pohltilo. Biskaj ani Atlantik požadovanou daň nikdy nevracely. „Z Biskaje se buď vrátíš, nebo tam zůstaneš, ani pes po tobě neštěkne...“, říkali letci. To byl ten nejvýraznější rozdíl mezi nočním bombardováním Německa a denním létáním nad mořem Biskajského zálivu. Nevrátil-li se dříve někdo z náletu, mohl se objevit později, nebo dát o sobě vědět ze zajetí, ale kdo se nevrátil z hlídkového protiponorkového letu, byl nenávratně ztracen ve vlnách moře nebo oceánu.